Ignác František Platzer byl česko-rakouský sochař a řezbář působící v období pozdního baroka a klasicismu. Řadí se mezi hlavní představitele sochařství druhé poloviny 18. století v Čechách. Jeho práce byly poučené vídeňským manýrizujícím klasicismem Georga Rafaela Donnera a Paula Trogera, nicméně z počátku se umělec přizpůsobil požadavkům pražského prostředí a tvořil spíše v expresivním barokním pojetí. Posléze směřoval ke klasicistním tendencím, které jsou v jeho díle provázeny rokokovými prvky. Celé soubory řezeb a kamenné plastiky z jeho ateliéru jsou mimo jiné ve sbírkách na zámku v Dobříši a v Hoříně, v klášterech na Zbraslavi a v Teplé či na Pražském hradě.
Obě plastiky reprezentují alegorii vítězství Víry nebo Náboženství.
V církevním umění se již od středověku ujalo zpodobňování víry nebo náboženství jako ženských postav. První z postav stoji na spoutané postavě, symbolizující hřich a to jak člověka zbavuje svobody a dává mu pouta. Druhá postava šlape po člověku, který se snaží zahalit si tvář a při tom drží rozevřenou knihu s bludnými, kacířskými naukami.
Provenience: sbírka dr. Zdeňka Macka